Dalibor C. Vačkář
(1906-1984)
Hudební skladatel a dramatik.

Vystudoval kompozici na pražské konzervatoři u Otakara Šína a na mistrovské škole u Josefa Suka, housle studoval na konzervatoři u Rudolfa Reissiga, na mistrovské škole u Karla Hoffmana (1926).
V jeho dílech se zpočátku odrazil vliv jeho učitele Josefa Suka : základní lyrický tón, vnitřní opravdovost a přemýšlivost, smysl pro harmonické i témbrové novotvary. Avšak nová hudební řeč předválečné moderny i živelnost jazzu (dva roky působil v orchestru J. Ježka) ho podnítila k vlastní kompoziční cestě.

Od počátku jej přitahovaly koncertní a sólové kompozice pro hudební nástroje všeho druhu. Tento zájem pramenil jednak z odkazu jeho otce, populárního skladatele, dirigenta a organizátora Václava Vačkáře - (s ním také napsal dodnes vyhledávanou "instrumentaci symfonického orchestru a dechové hudby") - a také z vlastní zkušenosti profesionálního instrumentalisty. Vždy ho zajímalo, co je kterému nástroji výrazně vlastní a co dokáže hrát s přesvědčivým hudebním sdělením. Vytvořil dva koncerty houslové, koncert pro klavír, pro varhany, pro cembalo, hoboj, klarinet, koncert pro smyčcové kvarteto, saxofonový, ve formě Concerto grosso s kytarou a akordeonem, fagotový, jazzový pro trubku, koncert pro soubor bicích nástrojů, trombónový aj., každý ozvláštněný nástrojovou kombinací.

Z komorních skladeb uveďme žesťový kvintet, skladby pro kytaru a flétnu, kytaru a violoncello, pro trubku a varhany, mnoho skladeb pro klavír, sonátu Dedikace pro housle a klavír, Furiant pro smyčcové trio a další.

V období největší autorské zralostí se D.C.Vačkář stává výrazně moderním autorem, jenž však neopouští tradice ani českost. Ve své hudbě rozehrává s velkou chutí harmonické, rytmické a stylistické ozvláštnění, slyšíme v nich věčný dialog mezi čistým nitrem a " hlučícím světem". Tento dialog se projevuje právě v jeho koncertních, instrumentálních skladbách.

Z orchestrální tvorby uveďme čtyři symfonie, Symfonietu pro lesní roh, klavír a orchestr, Symfonické scherzo, Furiant, Apellatio pro orchestr a sbor, balety Svanda dudák a Sen noci svatojanské, Prelude pro komorní orchestr, celou řadu vokálních skladeb aj.

Do srdcí posluchačů se zapsal také mnoha tanečními písničkami a především hudbami k filmům (např. Pyšná princezna, Divá Bára, Dovolená s Andělem, Anděl na horách, Kde alibi nestačí, Tajemství krve ad.)
Věčný dramatický i lyrický dialog, formální sevřenost a myšlenkové cílení všech jeho skladeb přináší interpretům i posluchačům obsažný muzikantský zážitek, jenž, dá se říci, vždy dospívá k očistné naději.