Václav Vačkář se narodil 12. 8. 1881 v Dobřejovicích u Prahy.
Od dětských let projevoval mimořádné hudební nadání, které začali rozvíjet místní učitelé hudby. Od třinácti let hrál na housle a křídlovku v místní kapele. Studiu na konzervatoři se však nemohl vzhledem k sociálnímu postavení své rodiny věnovat. Proto po ukončení školní docházky nastoupil jako elév k vojenské hudbě. Po tříleté usilovné práci a hudebního vzdělávání byl z vojenské služby propuštěn pro ušní chorobu. Poté působil jako sólista koncertního orchestru v carském Rusku. Několik dalších let prožil /od svých devatenácti let/ jako kapelník divadelní společnosti Josefa Faltyse.
V roce 1903 nastoupil jako sólista a zástupce kapelníka u městské hudby v jugoslávském Šibeniku. O rok později se stal kapelníkem na ostrově Korčula. V Dalmácii se Vačkářovi narodil syn Dalibor, který nejen že zdědil po otci hudební nadání, ale měl již možnost vystudovat konzervatoř /housle a kompozici/. Kvalitní odborná průprava umožnila Daliboru Vačkáři významně se uplatnit jako skladatel filmové, symfonické a komorní hudby.
V letech 1908- 1912 byl Václav Vačkář městským kapelníkem v Boskovicích. Čtvrtletý pobyt na Moravě působil velmi blahodárně na jeho hudební tvorbu. Důvěrně se seznámil s lidovou hudbou a písněmi jižní Moravy. Do tohoto šťastného období spadá vznik jeho nejúspěšnějších skladeb, které jsou na repertoáru souborů dodnes.
Krátce ještě působil v divadle v Krakově a konečně v r. 1913 se trvale usídlil v Praze.
Jako houslista a později jako sólista na trubku působil v České filharmonií. V r. 1919 na výzvu Otakara odstrčila přešel do orchestru Vinohradského divadla, o dva roky později do Šakovy filharmonie. Po jejím rozpuštění přijal místo kapelníka v pražských biografech Alma a Minuta. Zde dokázal vytvořit vynikající hudební těleso, které ovládalo ten nejnáročnější repertoár. Proto mnozí Pražané chodili do kin převážně za Vačkářovou kapelou. V roce 1930 s nástupem zvukového filmu končí jeho hudební působení v kinech. Od té doby se Vačkář věnuje nadále jen činnosti skladatelské a organizační.
V té době již jméno Václava Vačkáře bylo mezi lidovými hudebníky pojmem. Nebylo snad jediné dechové nebo smyčcové kapely, která by jeho skladby neměla ve svém repertoáru. Ty vynikaly nejen svěží, nápaditou melodikou, ale vkusnou a výraznou harmonií a bohatou barevnou instrumentací. Jeho tvorba se stala ryzím projevem českého muzikantství. Stala se lidovou v nejlepším smyslu tohoto slova. Jeho skladby dobou nejen nezestárly, ale naopak na hudebníky a posluchače pro svou čistotu a upřímnost působí dodnes svou podmanivou krásou.
Za svého života napsal 332 skladeb, z nichž převážná většina vyšla tiskem v patnácti nakladatelstvích.
Vačkářova činnost je pozoruhodná i na poli organizačním. Jako dlouholetý předseda Svazu lidových hudebníků /byl jim od r. 1928/ si získal pro své bohaté životní zkušeností zásadovost, obětavost a smysl pro spravedlnost neobyčejnou vážnost a oblibu u početné obce lidových hudebníků v celé republice .
Byl činný též v Ochranné svazu autorském / OSA/, jehož byl spoluzakladatelem. Pracoval v Jednotě hudebních stavů, v Hudební unii a v Kruhu autorů populární hudby. Působil i jako hudební kritik. Napsal řadu článků do odborných hudebních časopisů. S velkým zájmem hudebníků se setkala jeho Lidová nauka o harmonii
/vyšla ve čtyřech vydáních/.
Společně se synem Daliborem napsal knihu Instrumentace symfonického orchestru a dechové hudby. Za svou bohatou a mnohotvárnou činnost byl Václav Vačkář jmenován čestným členem Svazu československých skladatelů a v r. 1952 poctěn cenou hlavního města Prahy.
Zemřel 4. 2. 1954
Místo Václava Vačkáře v české hudbě nejlépe vystihují slova, napsaná u příležitosti posledního rozloučení: " Václava Vačkáře bychom mohli už dnes nazvat klasikem české populární a taneční hudby. Opravňuje nás k tomu umělecká úroveň a nesmírná obecná obliba jeho skladeb, v čele s téměř až legendárními " Vzpomínkou na Zbiroh", a jinými známými skladbami, jako jsou např. pochody " Šohaj", a " Probuzení", dále " Slovácké tance", valčíky " Sen lásky", "Večer na moři" , polka Dobřejovická , Staropražská a jiné.. Václav Vačkář dal české hudbě mnoho ze svého talentu i z dobroty svého srdce. Odměnou mu bylo vědomí, že jeho práce je všeobecně vážená a vysoce ceněná a že " vyoral dobrou brázdu". V tom smyslu také zůstává trvale zapsán v historii naší lidové hudby."
Redakce hudební literatury
